Čest Tvé památce, Filipe

Vážení sportovní přátelé,

v současné době sice působím jako trenér starších žáků Sokola Hostouň a jsem si vědom určité řevnivosti s kladenským SK, ale vzhledem k tragické události, která se odehrála v minulém týdnu si dovolím tuto nevraživost překročit a chtěl bych vzdát čest památce bohužel již zesnulého Filipa Suchého. Hráče SK Kladno, mého bývalého svěřence, kapitána, a především skvělého kluka a příkladného bojovníka nejen na fotbalových trávnících.

Filipa jsem poprvé potkal jako hráče U15 ročníku 1995, které jsem přebíral na SK. Byl jsem se na pozvání pana Příhody podívat na mistrovském utkání, které se hrálo v Libušíně. Stačilo jen několik minut sledování zápasu a ihned jsem poznal, že na hřišti se pohybuje bojovník k pohledání. Podstupoval jeden souboj za druhým, vyhrával hlavičky, konstruktivně rozehrával, skvěle četl hru, působil jistě a dodával klid svým spoluhráčům.

A přesně v tomto duchu se nesly i následující 3 sezony, které jsem měl možnost strávit ve společnosti tohoto skvělého ročníku, potažmo po Filipově boku. Při volbě kapitána jsem s kolegou Jirkou Kubcem neváhal ani minutu. A myslím, že ani nikdo z hráčů.

Kromě svých fotbalových kvalit nezkazil Filip žádnou legraci, zejména jeho popichování s Půďou (Milan Pudil, který se také mihnul v Hostouni) a Burákem (Kuba Bureš, dnes úspěšný realitní makléř) bavilo celou kabinu až k slzám. Až k slzám jako teď, když píši tyto řádky.

Když jsem vyhlásil na tréninku střeleckou soutěž o gól rybičkou, všem bylo jasné, že Filip ty slíbené „bompari“ vyhraje, protože raději zryje nosem celé hřiště, než by "rybičkovanou" nechal vyhrát někomu jinému.

Nikdy nezapomenu na moment, když mě těsně před zápasem se Spartou Praha chytil kolem ramen a řekl: "Kouči, buďte v klidu, sedněte si na lávku a sledujte, jak je smeteme." A přesně tak se stalo. Trenér hostí Martin Frýdek přišel po zápase za mnou a vyslovil slova uznání za naši hru a pogratuloval klukům k jejich výkonu. Líbil se mu zejména hráč s číslem 4, který mu pokopal půl mančaftu, přihrál na branku v jejich síti, a ještě vyhrál asi tisíc soubojů.

Také nikdy nezapomenu na moment, kdy Filip přišel na trénink v den, kdy mu zemřel jeho táta. Poprosil mě, zda mohu být trochu shovívavý k jeho nasazení, protože se necítí dobře, ale že na trénink jít musel, protože fotbal je jediná věc, která ho přivede na jiné myšlenky.

V tomto krátkém textu jsem chtěl vyznat úctu k člověku, na kterého nikdy nezapomenu a že mi bylo ctí se s ním potkávat na hřišti při hře, kterou tak miloval.

Takže Fílo, ať ti to kope i tam nahoře a věř, že my: fotbalisté, trenéři, funkcionáři atd., bez ohledu na barvu dresu, na Tebe budeme vzpomínat vždy jen v tom nejlepším.

Čest Tvé památce, Filipe.

S úctou a s obrovským zármutkem v srdci.

Jiří Dušek